Jana Potiron se při vnímání designu orientuje podle subjektivních činitelů, jako jsou předcházející zkušenost s daným objektem, povahové vlastnosti člověka, emoční stav, estetická úroveň a individuální interpretace. Současně si uvědomuje, že uživatelský (mentální) model používání interiéru se často liší od koncepce navržené designérem či designérkou. Předměty v interiéru se pak používají jinak, než by odpovídalo původnímu záměru. Příkladem může být židle, která místo k sezení slouží pro odkládání nošeného oblečení.
Většina podobných lidských rozhodnutí se podle Jany Potiron děje na podvědomé úrovni. Úkolem dobrého tvůrce je tedy podle ní zabývat se psychologií předmětů, protože prostory, které jsou pro autory a autorky návrhů interiérů seberealizací, jsou v konečném důsledku místem, kde lidé musí žít. Potiron tedy tvrdí, že přístup interiérových designérů a designérek k architektuře by – kromě ohledu na stavbu samotnou – měl upřednostňovat proces používání interiéru, a to i po dokončení zakázky.
